Kino, první ukrajinské filmové natáčení 1896

První ukrajinské filmové natáčení se uskutečnilo v září roku 1896 v Charkově, kde fotograf A. Fedecký natočil několik kronikových syžetů. A již v prosinci - prakticky rok s rokem s prvním veřejným filmovým představením v Paříži -  Fedом у Парижі - Fedecký uskutečnil první ukrajinské promítání filmu v Charkovském divadle opery.                                                                                                          

Pionýři ukrajinského kinematografu z počátku let  1900 dávali  přednost zfilmování populárních ukrajinských představení  „Natalka Poltavka" (za účasti známé herečky Mariji Zaňkovecké), „Moskal -kouzelník", „Služka". Tehdy měl místo pokus  vytvořit film na historické ukrajinské téma a též na divadelním základě („Bohdan Chmelnyckyj" podle hry M. Staryckého). S předrevolučním biografem na Ukrajině je spojena tvorba mnohých populárních herců. Královnou filmového plátna té doby byla Věra Cholodnaja, která se narodila v Poltavě a mnoho natáčela v Oděse.                    

Od roku  1919 se na sovětské Ukrajině  začíná s totálním zestátnění filmu. V roce 1922 bylo založena Celoukrajinská filmová správa, které se podařilo rekonstruovat odeské a jaltské  podniky a v roce 1928 uvést do chodu kyjevský filmový závod ( budoucí Kyjevské filmové studio O. Dovženka) - jedno z největších a nejmodernějších v té doby na světě. Zároveň se hraný film pokoušel  sloučit revoluční tématiku s tradičním v před revolučním období melodramatem a dobrodružnými žánry („Ukrasie" P.Čardinina, „Taška diplomatického kurýra O. Dovženka). V té době na Ukrajině byla zfilmována díla klasických tvůrců národní literatury -  „Таras Тrjasilo", „Mykola Džerja", „Boryslav se směje".

Koncem  20. let  se v ukrajinské kinematografii  začal o sobě stále hlasitěji ohlašovat nový modernistický proud, který se vytvořil ve spolupráci režiséra L. Kurbase se spisovateli M. Johansenem a Ju. Janovským. Neprošlapané cesty ve filmu překonával  svébytný režisér a scénarista, známý sochař I. Kavaleridze  („Prometeus", „Záporožec za Dunajem").

Zvláštní roli při stanovení ukrajinského filmového umění sehrály filmy  О.Dovženka „Zvenyhora" (1928), „Аrsenál" (1929), „Země" (1930). Jeho tvorba vynesla domácí kinematografii na světovou úroveň. V roce  1958 na světové výstavě v Bruselu (Belgie) v důsledku výzkumu provedeného Belgickou filmotékou mezi 117 významnými kritiky a znalci filmu z 26 zemí světa, byl film jmenován mezi 12 nejlepšími filmy všech dob a národů.                            

V roce  1930 se na Ukrajině objevil první zvukový film - dokumentární film D. Vertova  „Symfonie Donbasu", a v následujícím roku diváci uslyšeli hlasy herců v uměleckém filmu O. Solovjeva  „Fronta".

Na konci 1930  se totální teror  slučuje s konjunkturním návratem k národní a historické tématice. Filmy „Ščors" (1939) О.Dovženko a „Bohdan Chmelnyckyj" І.Savčenka - jsou překvapivým sloučením vynucené angažovanosti státní zakázky a viditelného režisérského a hereckého nadání.

Ukrajinský film se za časů II. světové války částečně evakuoval na východ a byl převážně podřízen ideologickým úkolům válečné doby. Zároveň s tím byly natočeny i skutečná mistrovská díla. K nim je možné zařadit film  „Duha" М.Donského podle scénáře  V.Vasiljevské, který s neobvyklou uměleckou silou předává tragédii ukrajinské vesnice okupované fašisty. Film získal  řadu mezinárodních ocenění, mezi nimi i cenu  „Oscar" (1944) v nominaci  „nejlepší zahraniční fiilm".

I když byly ukrajinské filmy z let  1945-53 omezeny přísnými  kánony   „socialistického realismu", jejich velkou cennost činí vysoká úroveň autorské hry  (na plátně  se v té době objevují Michajlo Romanov, Ambrosij Bučma, Mitro Miljutěnko, mladý Sergej Bondarčuk) a vysoce kvalifikované práce filmových kameramanů  („Hrdinství rozvědčíka", 1974, režisér B.Barnet, kameraman D. Demucký; „Тaras Ševčenko", 1951, režisér І.Savčenko, kameraman D. Demucký a jiní).

V období politické  „oblevy" druhé poloviny  1950-tých a začátku 60-tých let  prudce roste ukrajinská produkce filmů.  Objevují se filmy, které mají doposud veliký divácký úspěch: „Jaro na Zarečenské ulici" (1956, režiséři М.Chucijev a F. Mironer), „Za dvěma zající" (1961, režisér V.Ivanov).

Ukrajinská kinematografie 60-tých let je zastoupena jmény se světovým uznáním: režiséři Sergej Paradžanov, Jurij Iljenko, Leonid Osyka, Mykola Maščenko, herci   Іvan Mykolajčuk, Jurij Šumský, Hnat Jura,  Kostjantyn Stěpankov, Mykola Hriňko, Bohdan Stupka.

V té době se objevily filmy, které položily začátek unikátnímu fenoménu  „ukrajinského poetického filmu": „Stíny zapomenutých předků " S.Paradžanova (1964); "Studna pro žíznící" Ju.Іlljenka (1965); „Kamenný kříž" L.Osiky (1968). Avšak reakční politika tak zvané "stagnace" fakticky zničila ukrajinský poetický film. Režisér S.Paradžanov byl vyloučený z kinematografie a občanského života; „autorské" mistrovské dílo Kiry Muratové „Dlouhé loučení" (1971) se ocitl mezi zakázanými; dramatický osud postihl filmy Ju. Іlljenka „Večer na Ivana Kupala" (1968), „Bílý pták s černým znakem" (1971). Později  estetika ukrajinského poetického filmu stimulovala režisérský debut herce Ivana Mykolajčuka („Babylon-ХХ", 1979), a základní elementy poetického filmu se objevují ve filmech M. Maščenka „Кomisaři" (1971) a „Jak se kalila ocel" (1973).

Nehledíc na byrokracii ukrajinského filmového procesu období brežněvské reakce v 70.-80. letech se objevuje řada filmů, vytvořených silnými, tvůrčími osobnostmi. Na prahu  „stagnace" Leonid Bykov natáčí film  „Do boje jdou samí  "staříci" (1972), а v roce 1983 Roman Balajan po natočení mnohých vysoce kvalitních filmů ruské literární klasiky, ve filmu  „Létání ve snu a ve skutečnosti " přesně předává fenomén té doby.      

V těch letech skutečný rozkvět zažil ukrajinský dokumentární film. Kyjevské studio vědecko-populárních filmů natočilo nepřeberné množství filmů, mezi nimiž  se setkáváme s takovými mistrovskými díly žánru („Jazyk zvířat", „Jak myslí zvířata?", „Sedm kroků za horizont" režiséra F.Soboleva a jiných).

Nejúspěšnějším bylo toto období pro ukrajinský animovaný film. Filmy režisérů Vladimíra Dachna  (seriál „Jak kozáci..."), Davida Čerkaského („Příhody kapitána Vrungela", „Křídla" a jiné), Leonida Zarubina  („Slaměný býček"), Vladimíra Gončarova („Čumácká cesta") proslavily ukrajinskou animaci za hranicemi Ukrajiny.

Za „přestavby" se vytváří mnoho filmů, posvěcených sociální problematice - „Аstenický syndrom" К. Мuratové (1989); „Bič boží" О.Fialka (1988); „Rozpad" М.Belikova (1990) a jiní). Filmy Jurije Illjenka  „Labutí jezero. Zóna" (1989), které získaly široký světový úspěch a staly se svérázným antitotalitním filmovým emblémem.            

V 90. letech si ukrajinská televize začala osvojovat po celém světě rozšířený žánr televizních seriálů („Roksolana", režisér B.Nebieridze, „Ostrov lásky", režisér О.Bijma).

Na pomezí let 2000 řada ukrajinských herců hraje  v zahraničních filmech. Obrovský úspěch měl film polského režiséra Jerzy Hoffmana  „Ohněm a mečem", ve kterém si ukrajinský herec Bohdan Stupka  zahrál roli hejtmana Bohdana Chmelnyckého. Od té doby se Bohdan Stupka stal hejtmanem ukrajinského plátna - náleží mu také role v historickém seriálu  „Černá rada" Mykoly Zasejeva- Rudenka (2000) а film Jurije Illjenka „Modlitba za hejtmana Mazepu" (2001).

V průběhu posledních let do ukrajinské kinematografie přišlo nové pokolení filmových umělců. V roce 2001 začínající režisér Taras Točenko zvítězil v konkursu  „Panoráma" na Berlínském festivalu. V roce 2003 již v základním konkursu téhož Berlinale získal Stříbrného medvěda film ukrajinského animátora Stepana Kovala „Jšova tramvaj č.9". V roce 2003 film  „Мamaj" Olesja Sanina poprvé zastupovala Ukrajinu na ceně  „Оscar".

Užitečné odkazy

Národní kinoportál

Zdroj: http://www.mfa.gov.ua/czechia/czech/publication/content/303.htm , foto: mfa.gov.ua